Jak olověná tíže k zemi padá
žár sluneční na stráně, lesy, lada.
Pod nohou chodce prach se pozvédá.
Na kmenu, který stářím juž je lysý,
sněť suchých listů smutně dolů visí.
Žár sluneční, kam oko dohlédá,
jak olověná tíže k zemi padá.
Se stromů všade suché listí padá
na sprahlou cestu, pod níž tráva svadá.
Jen pták neb motýl vzduchem kmitne se.
Nad vrchem, který k obzoru se zdvíhá,
vzduch ohnivý jak zlatý prach se míhá,
a kde jen kmenem ruka zatřese,
se stromů všade suché listí padá.
Tu člověk rád v stín na břeh vody padá,
kde v keřích ptáků družina dlí mladá,
kde chlad a vůně vane z rákosí.
Klid hrobový leh’ na pole i lada,
zem sprahlá jest a tráva na ní svadá,
ni krůpěj jediná jí nezrosí.
Tu člověk rád v stín na břeh vody padá!