K podzimu kdys v prostřed polí
napadlo mne přemítati:
Hleď, zde keř je téměř holý,
a den kvapem již se krátí. –
Tam, kde mrak se k zemi chýlí,
stálo prve slunce v pláni,
zde ten květ byl včera bílý,
a dnes barva k nepoznání...
A tak vše se věčně střídá,
chvíli jest a zítra není.
Sláva dnes a pak je bída,
a s ní také zapomnění...
A to cítí každý z lidí,
změna jen že změnu stíhá,
vše co přijde, napřed vidí,
neb ten svět je jako kniha...
Nade vším jen mrak se zdvihá,
na stálost však jsme zde chudí,
a ten svět, jak černá kniha. –
Tu se ozval hlas mi v hrudi:
Kniha ta jest otevřena
a list každý nadpis nese,
čti, kde stojí psáno: Žena.
A já četl: Milujte se!