Churavím, ó, churavím,
na duchu i těle,
a jak listy v jeseň chladnou,
tiše padají, až spadnou
v prach mé touhy smělé.
Nevrátí se nikdy víc
to, co bylo kdysi!
A ta duše, dřív tak činná,
je teď jako pavučina,
se stěny jež visí.
Však ta smutná pohádka
ukončí se v krátku!
Jen to srdce ještě bije, –
oh, má paní, nechte si je,
nechte na památku.