Chodilo ke mně jaro v snách,
vše bylo plno světla.
V jizbě mi hořelo zlato a nach,
na okně myrta květla,
a já si šťasten zas k srdci sáh’.
Potom se střízlivý vzbudil den
a moje vyprahlá ústa
šeptala ještě sta sladkých jmen, –
jizba má byla již pusta.
Jaro! Já zřel mu v oči tak z blízka,
celou svou duší mu letěl vstříc.
Zašlo! Je temno. Jen v dáli se blýská. – – –
Jaro již nechodí ke mně víc,
vyhne se kroků na tisíc
a mně tak hrozně se stýská!