Básníku, včelo tiše pracující
za slunných dnů i nocí tesklivých,
s planoucím okem, s usměvavou lící,
s naději, jíž se nelze tobě zříci
za slunných dnů, ni nocí tesklivých.
Básníku, včelo tichá, pracovitá
jež úl svůj máš ve vlastním srdci svém,
duše tvá trn i růži stejně vítá,
život i smrť ti dosti pelu skýtá,
ty hrob svůj máš ve vlastním srdci svém.
Trpíš a doufáš, mlčky skloněn k práci,
a všecko své jen v úl svůj ukrýváš.
V daleku kdes ať víří bouřliváci,
nebe tvé jasno, mrak se zvolna ztrácí...
ty všecko své jen v hrob svůj ukrýváš.
Povadlý květ, kmen, který stáří hlodá,
vždy dosti pelu chová pro tebe.
Hasnoucí slunce, niva, les i voda
s radostí všecky taje své ti podá
a dosti kouzla chová pro tebe.
Na tebe v zlosti málomocné čeká
dav závistivých žlun a čmeláků,
ty ale klidně hledíš, jak se vzteká,
hledáš a stavíš, tkáš svá vlákna měkká,
jeť k smíchu ti dav žlun a čmeláků!