„Dál nemohu,“ děl smutně život dravý
a zvolna na kámen si usedává...
Byl znaven – v dlaň mu klesla těžká hlava,
snad ztýrán – síly své ač neunaví.
Šel stále v stopách mých – jak tyran pravý,
na rovu mém teď bezradný se vzdává...
„Dál nemohu,“ děl smutně život dravý
a zvolna na kámen si usedává...
Tak štval! On běh svůj nikdy nezastaví,
a dosud zřím, jak za mnou pěstí mává,
jak klesá unaven – zas v nový let se dává,
až na můj hrob kles – v stín hřbitovní trávy...
„Dál nemohu,“ děl smutně život dravý...