Když v dávnu je, co radostí se zove,
čerň života se zjeví na posledním listu.
Tvář zvážní – objeví se rysy nové,
a člověk – zjistí v sobě pessimistu!
Had láska srdce opustí a chvatem
chlad podivný se v šedé chodby nitra krade...
Je bezcenné, co kdysi bylo zlatem,
a směšně sestárlé, co bylo mladé...
A květy, které v duši vykvétaly,
své hlavy kloní – večer stíny prodlužuje
a smutné chladno polem vane z dáli
a šedá mlha z nekonečna pluje...
A ruka – v stíny když se duše noří –
bezděky mrtvě chladnou zbraní pohrává si...
A mozek – filosof – představy tvoří
o černi – která za hrobem je asi...
Zří tvrdě – (trochu příliš opravdově)
stesk, pláč a smích a lásku – všechny komedie,
a vidí bezcennost v svém každém slově
a diví se – že dosud ještě žije!...
Když v dávnu je, co radostí se zove,
čerň života se zjeví na posledním listu.
Tvář zvážní – objeví se rysy nové
a člověk – zjistí v sobě pessimistu!