Kol hráze topolů se vleče řada
a dlouhé stíny ztrácejí se v poli,
do duše smutek večerem se vkrádá,
to cesta zmučených, jež srdce bolí....
Šli tudy ztýraní – je rvalo žití,
a přece hrdá pozvedali čela,
šli tudy plačící svůj smutek skrýti
a jejich srdce kletbou zkameněla.
Šli tudy znavení, šli, stíny pouze,
a přece v duši s nekonečným klidem,
a vzrostli v topoly v své božské touze:
snít samotni a vyhnouti se lidem...!