Toť přítel můj – ten věčně věrný Strach,
tak má mě rád, jak duše moje žití...
Já prch bych rád a chtěl se někde skrýti,
však tvrdou hrůzou moje hrdlo stáh.
A tisíckrát ho hledám rukou v tmách,
kde jeho tvář, chci okem vyslíditi.
Jeť přítel můj – ten věčně věrný Strach,
tak má mě rád, jak duše moje žití...
Již ve tmu vzkřik jsem tisíckrát: „Jsi vrah,“
a chtěl jsem o své duše klid se bíti,
však jenom stíny přede mnou se řítí
a ve chlad prostoru jsem rukou sáh...
Jeť přítel můj – ten věčně věrný Strach!