Na okna rám se horká hlava klade,
v prach ulic unavený zrak se noří....
Když v prsou bouří ještě srdce mladé,
jak rádo všemu novému se koří!
Podivný cit se úlisně v hruď krade....
na konci obzoru čís pohled hoří;
zrak setká se s ním dlouhou cestou všade,
a v chvatu dne nás ve vzpomínkách moří...
A duše zvolna hebká vlákna spřádá,
prach ulic náhle v koberce se změní,
neznámá přichvátá a v roztoužení
do ucha šeptne: dítě – mám tě ráda –
a pokoj víří náhle kolem v letu,
mdlá hlava cítí dotek vlhkých retů.