Dál šedá topolů se míhá řadou,
par bílých závojem se kryje ves,
na střechy chaloupek se stíny kladou
a v ticho mlh hlas klekání se nes’.
A škálou bizarrní se chvěje prudce,
v děs mlčících se nese Polabin
a vzduchem v divoké se chvěje muce
a drtí duši mou jak tíže vin.
A slétá dolů, klesá s výše mračné,
na květů kalichy se níží v zem,
jen čekám, brzo-li k mé skráni začne
se chýlit s plížícím se večerem.
A náhle v duši mou jak úder padá,
neznámý děs mé hrdlo hrůzou stáh’
a přeludů a šerých příšer řada
par bílých rozhoupá se na vlnách.
A smutek večera svou bolest níží,
sten „Ave“ plyne ve přírody chrám,
v mou duši divoká se bolest plíží
a v mlhy Polabin se hroužím sám....