Let sedmnáct jsi umem, vůlí, srdcem vodil
– jak trpělivý otec děti –
lid svůj, jejž z bídy otroctví jsi osvobodil
a učil chodit volně, vzhůru pohlížeti,
kde Pravda září, nespouštět ji nikdy s očí,
ať dáno jezdcem být, ať o holi se belhat,
ať v pádol, do vrchu, kam chce se cesta točí:
dál, nebát se – a sobě ani jiným nelhat.
Tak šli jsme bezpečně dny, měsíce a roky;
šlo s námi vědomí, že Tebe máme v čele,
že vidíš, opravuješ, vedeš naše kroky,
že máme v Tobě otce, vůdce, učitele.
Tak šli jsme nemníce, že jinak být by mělo –
až zázrak století zvěst jal se hlásat znáhla,
že od ní zvlhl zrak, vše v nás se rozechvělo
a hrdlo jak by ruka k uzalknutí stáhla.
Má jiný nastoupit, kdes po tolik let býval,
kdes myslil za mnohé a za mnohé nes' tíži –
chceš umdlen stranou stát a na děti se dívat,
jak půjdou, i když cesta s necestou se zkříží.
Ach ano, odrostli jsme, zesílili v paži
a kniha moudrosti Tvé jest nám otevřena,
v ní každý ať se srdcem čísti vynasnaží,
jak jít, nést tíž i horko dne, buď muž či žena –
přec však chcem cítit blízkost Tvojí velikosti
a tušit, pohled Tvůj jak na děti se dívá,
přec vroucně prosíme jak učedníci prostí:
Ó zůstaň dlouho s námi, když se připozdívá...