Je po boji – a po modlitbě díků teď Žižka stojí zamyšlen... Ruch vznikl v tlumu božích bojovníků a žen i dívek bílých plen:
sem zajatého vedou středem šiku. Ret mnohý pochmurně jej vítá: „Zrádce!“ a mnohá vstříc mu hrozí pěst. On ví, že Žižka soudit bude krátce,
že v ohni vytrpí svůj trest, ač neskončí-li bídně na oprátce. Však hrdě kráčí, oči plny vzdoru kol srší zlobných šípů hrot,
šíj nese hlavu ze žuly a svoru, jak zajatcem by nebyl rot, jimž bratrem býval kdysi na Táboru. A hrdě stanul před soudcem svých činů
a vzdorně slyšel žaloby, že nevěren byl bratřím, Hospodinu, šel s nepřáteli ze zloby a s pokrytci šel proti pravdy synu.
Stál Žižka ještě se schýleným čelem, jak před Bohem byl v pokoře, jak v rozmluvě byl se svým Spasitelem – a čelo jak když rozoře,
proud žalob když se ozval v sluchu bdělém. Zdvih hlavu schýlenou a přímo tváří teď stojí proti jatému. V tom náhle podivné se city sváří:
vždyť oči Žižky, vzaté mu, teď, zdá se, černou rouškou zří a září. Ne tělesných to očí zřítelnice, nic nezřít nežli pásky pruh,
však zajatce jich pohled pálí více než pohledů zde žhavý kruh, ba pálí jasných očí za tisíce. V těch slepých očí zření klesá pýcha
a vzdor se hroutí úžasem – zrak sklopil zajatec, hruď těžce dýchá, ret šepce: „Otče, zhřešil jsem...“ a noha klesá pod břemenem hřícha...
Zrak slepý s kajícníka v dál se točí, v dál věků Času za hluku, zrak přísný staženého zpod obočí... Což ty dnes, pozdní pravnuku,
zda sneseš pohled oněch slepých očí?...
Cookies on Poetry Cove