Po kraj naplněn Betlém: stařeny, ženy i panny, kmeti, mládenci, muži, bohatí, chudí, všichni jsou lačni nebeské manny, která zde prší.
Jako Israel v poušti dychtivě přijímal chleba, který s nebe mu deštěm sesílal slitovník Bůh, tak zde Husova slova přijímá hladových duší touha a vzruch.
Vzadu o jilec meče rukama podepřen stojí statný válečník v tlumu zbožného lidu. Jediným okem – druhé kdes v boji dávno již ztratil –
zírá na kněze, který zmocněným, kovovým hlasem v srdce mladic i mužů, šťastných i sirot a vdov s oblak vzbouřených citů duše své pršeti dává přívalu slov.
Orlím pohledem vnímá podobu božího sluhy, duší v duši mu vniká, uvyklý soudit. Cítí, že není ztajen kdos druhý za jeho slovy;
z hlubin bytosti prýští, z věčných tam schráněna studnic, jiným dávají věrně, Bůh sám co štědře jim dal. A již bojovník, který nikdy se nevzdával, knězi celý se vzdal.
„Hledej pravdy!“ Ta slova prorocky pod klenbou letí. Ano, hledá ji: za ní vydal se v pole, zpupně když páni rozbili kletí za ní přišel i v skrovný kostelík Betlém,
za ní bude vždy mířit, její kam pozve jej hlas v duši tajemně skrytý, kamkoli pozve ho její zářivý jas. „Slyšte pravdu!“ Tak volá kazatel chvějnýma rtoma.
Chmurný válečník slyší, jako ji bděle poslouchal dávno v Trocnově doma dítětem ještě, matka milá když prostou mu pravila řečí,
čemu učil své bratry chudobné předobrý Pán, sám jsa chudý a bosý, nežli byl za lásku v ruce katanů dán. „Uč se pravdě,“ zní dále do uší betlémské obce.
Ano, chce se jí učit po celý život, ať si jej vede k studené hrobce bojem či mírem, bude učit se pravdě, která je sladká a prostá,
ač i zároveň trpká, tajemná cizí jak řeč, ostrá jak meč. „Miluj pravdu,“ zvou sladce knězova laskavá slova. Ach, on plný jest lásky ku pravdě boží,
kterou již dítě znova a znova v přírodě tušil, v očích mateře čítal, v otce i přísného činech, kterou jasněji v Písmě pronikl badavý duch,
kterou milovat bude, pokud jej pozemskou poutí povede Bůh. „Pravte pravdu,“ kněz dále betlémskou družinu vzývá. Ano, bude ji pravit; jako ji mluvil
každému v oči, dokud byl jíva ohebná ještě, tak ji hlásati bude vždycky i slovem i mečem, když jest za bouří vzrostlý, silný a nezlomný dub,
buď si služebník králův, buď si i postaven k dílu na vlastní vrub. „Držte pravdu!“ Tak slova padají v úrodnou hrudu. V nitru bojovník pevně slibuje sobě:
poznanou pravdu držeti budu v klidu i v bouři; ať si úlisně láká, ať se i přívalem řítí na mne, aby mne strhla na svoje bezcestí lež –
já se přidržím pravdy, z ní si vystavím svoji přepevnou věž. „Pravdy do smrti braň,“ teď slyší – knězovy zraky s okem hrdiny v té se setkaly chvíli.
Budu jí bránit mečem i praky – slibuje v duši – bránit budu jí proti zavilým zhoubcům a škůdcům; lži kde proti ní vstane podvod a zrada a lest,
zdvihnu rameno kárné, přikvačím jarní jak bouře, ponesu trest!... Betlém prázdní se, věrných zástupy řidnou a řidnou – s hlavou schýlenou ještě válečník stojí,
knězovu řeč i bouřnou i vlídnou stále má v duši... Chrám se vyprázdnil – sám jen kazatel k východu kráčí. Za ním bojovník zvolna, srdce ač dalo se v klus.
Vážně z Betléma vyšli s myšlenkou na pravdu v život Žižka a Hus...
Cookies on Poetry Cove