ŽIŽKA SE BLÍŽÍ!

Žižka se blíží!... Ta zvěst jak vítr, jenž náhle vstal, táborem letí vojska s rudými kříži, jakého ještě neviděl svět.

Sám kardinál do Čech se přichystal, kurfirštů pět, arcipastýři církve Petrovy, falckrabí, knížata svaté německé říše

v nádheře, záři a pýše větší, než slovem se vypoví, a vojska, že nelze ho sečísti – by kacíři nečistí

konečně před svatým otcem sklonili témě, neb shlazeni byli s povrchu země. Však neřest kacířskou horlivě hubí a ničí pobožní křižáci:

marně prokletá ústa k nebi o pomoc křičí, co srdce krvácí – Bůh kacířů neslyší, dal zbožným je křižákům v plen,

i muže, i ženy, nejnižší, nejvyšší, i děti, oči jak len. Každé noci jejich si chatami svítí, pálí dědiny jejich a města,

by bylo zříti, kudy jest křižáků cesta, vojínů, věrných církvi, přesvaté matce. Teď zde táborem leží okolo Žatce,

že konce mu oko nedohlédne – před jeho velkostí sláva bledne i táboru, s kterým Zikmund leh u Prahy loni. Před tou mocí se odpor kacířů skloní...

Žižka se blíží!... Ta zvěst letí od stanu ke stanu nejčistších křesťanů, zdobených svatými kříži.

S ní plíží se v tábor pobožných křižáků podivná mátoha: vůdce bez očí, slepý, bez zraku... Vari, příšero ubohá!

Vůdce slepý, kdys Říma a Zikmunda škůdce, jen slepých jest vůdce a s nimi do jámy padne, kterou jim kopá vojsko křižácké, jehož stopa

na dél a na šíři značena spáleništi, muži a ženami, starci a dětmi zsinalých tváří, mrtvými kacíři.

Toť obraz, jaké jest příští celých kacířských Čech. V požárů záři dojde jim dech...

Žižka se blíží!... Ta zvěst jak dech morové nákazy od muže k muži, od srdce k srdci se plíží a divná ji vidina provází:

vůdce na bílém koni, přes oči rouška se vine, hlava se mírně na stranu kloní, palcát v pravici, v levici uzda –

a bojovníkům svým kyne, kam se mu uzdá, jak prázdné by důlky i rouškou zřely, kam táhnout, kam namířit střely...

Před ním kněz nesa monstranci, nad ním korouhev bílá s kalichem rudým, za ním kacířské země obránci, bohatý s chudým,

pán i kdo pole radlicí oral, v půdy chvění vozové hradby hřmění a tisíců hlasů ponurý chorál:

Kdož jsou boží bojovníci a zákona jeho, prostež od Boha pomoci a doufejte v něho,

že konečně vždycky s ním zvítězíte... Což křižáků bezpočet Boha neprosil? Když hranice přecházel kacířských Čech, zda kardinál v modlitbě zraků svých nezrosil,

zda biskupi, kurfiršti, markrabí ořů svých nezastavili spěch, zda pěšky zkroušeně nepřešli horské úžlabí hlasitě, víc a více

Boha o pomoc vzývajíce? A Bůh také zřejmě při nich stál: však cestou ni jediný kacíř na živu nezůstal, nikde jim s cepy nepostavili se husitští mlatci,

že pronikli volně až k Žatci. A teď prý Žižka se blíží!... Ta zvěst jak tisíciramenný polyp se vine táborem, v nitro stanu se hříží,

prsa svírá, že srdce v nich hyne, a vůdce i s vojskem marně se znamená kříži. Z prsou uniká víra, když příšerné chapadlo mocně je svírá,

že tají se dech. Pryč z kacířských Čech! Slepý zde vidí, mocí neznámou vítězství klidí,

že žádná moc světa mu neodolá; jen zvolá: „Braň svou rukama chutnejte“ – a vzlétnou strašlivé cepy,

kam dopadnou, všecko je v střepy. Spaste se, prchejte! Komu je život milý, kdo chce spatřiti vlast svou a rodinu,

prchni v tu hodinu – běda všem, kdo by tu zbyli! Táboři, Pražané nebudou nikoho živiti –

prý jsme vraždili krutěji nežli pohané. Mstitel se blíží, slepýma očima zasvítí – před ním jde od hory Vítkovy sláva,

obrovská jeho vidina vstává a svědomí tíží, hrůza z ní vane a děs, spor divných citů a směs

sváří se v duši a tísní a kruší, že slábne duch: Je ďábel s ním? Bůh?

Tak nebo tak, zpátky do Němec vzhůru, nežli se přižene v ďáblů či v andělském kůru! Zapalte stany! Rychle! Dejte se v ochranu přesvaté Panny

a nejbližší cestou do Němec domů, do Bavor, do Falce, než zaduní vozy jak zahřmění hromu a blesk než dopadne na hlavu ospalce!

Hoj, Žatečtí ze bran se hrnou – snad Žižka se opravdu blíží! Pryč, nežli před ním údy v úžasu ztrnou, než před ním se k zemi koleno sníží,

než v nezdolné jeho moci padneme kruh! Pryč, ať je s ním ďábel – či Bůh...