Veslo bárku líně popohání po hladině jako z atlasu – oko bezděky se k vodě sklání, zvábilo je moře prosvitání,
jímž se dívám na dno v úžasu. Jaký svět tam v hloubi zelenavé, jaký život v divném přísvitu! Křoviny tam tmavé jsou i plavé,
místo ptáků rybky zříš tam hravé, místo hmyzů divnou ulitu. Louky jsou tam, není však v nich jasu, a když mníš, tu přece rudý květ –
náhle roztřepí se ve sto vlasů, a když veslem sáhneš k němu v žasu, v rudé poupě zas se stáhne zpět. Šedý kámen, mníš, tam trčí ze dna –
náhle jako ústa široká rozevřel se... z četných záhad jedna, jichž tu zírá řada nepřehledná na tě vzhůru z moře hluboka.
Květ je tvor a rostlina je kámen, v kameni jest mocný žití ruch – marně voláš, kouzly těmi zmámen. Pohyb zříš jen chapadel a ramen –
odpovědi nechytí tvůj sluch... Jako když se zrak tvůj v bezdno noří nebeského moře za noci: v život, který plane tam a hoří,
běloskvělá souhvězdí tam tvoří – marně voláš ve své bezmoci. Velké světy tiše se tam šinou pro sluch lidský němy, bez hlasu –
jako efeméry, které plynou, plazí se a trčí pod hlubinou, mlčí ke tvým slovům úžasu... Ale nechtěj slyšet lidským uchem,
v snění zapomeň, žes lidský tvor – budeš schvácen zázraků těch ruchem, uslyšíš pak duše jemným sluchem hvězd i mořských hvězdic rozhovor.
Uslyšíš v něm známé větrů vání, příbojů i lesů šumění, vyhynulých tvorů zahýkání, úprk věků po života pláni,
budoucnosti temné dunění. Bude řeč to nezměřené síly, v níž ty sám jsi hláskou jedinou – proudy její, v něž se hlásky slily,
z bezdna věčnosti, v níž povždy žily, do věčnosti příští poplynou...
Cookies on Poetry Cove