Tak ze života světlo mizí
a houstne tma rok od roku –
zář slunce, jež nám plála ryzí,
ta zapadla kdes v hluboku.
Kams do hluboka padlo mládí,
s ním naše naděje a sny –
jen boje o chléb člověk svádí,
v hloub zapadají jeho dny.
Les, jenž s ním vyrost', kol se kácí,
se vzdává ranám oddaně –
druh za druhem se kamsi ztrácí,
a hlava klesá do dlaně.
A duše víc vždy zavírá se,
jak polních květů kalichy,
když slunce zapadlo již v kráse
a šero táhne nad líchy...