Život můj již pro mne stal se
obličejem Medusy,
nemohl jsem v jeho oči
pohleděti bez hrůzy.
Kam jsem kročil, z jeho zraků
tygři na mne hleděli,
kam jsem pohléd’, z vlasu jeho
hadi na mne syčeli.
Z hrůzy té krev stydla v žilách,
srdce přestávalo bít –
a já přec měl lásku k zemi,
já chtěl žít, ach, já chtěl žít!...
A tu přišla žena ke mně
v konvalinek předtuše,
pohledem svým sametovým
tiše vešla do duše.
V přízrak Žití pohlédla tam,
krev se vrací v sítě žil
hadi v zem se odplazili,
tygr v prales odplížil.
A plá slunce v zracích Žití,
vlas je roven hedvábu – –
Na loď, na loď, moje duše,
dmou se plachty korábu!...