Žen zjevy, které jsem kdy znal,
zřím kolem tiše jít:
je bílý závoj obetkal,
jich tvářím měkký půvab dal,
jenž zvlňuje můj cit.
Vše drsné vzala minulost,
v ní stichnul pláč i smích,
strom vzpomínek jen v srdci vzrost’,
v stín jeho, tíže denní prost,
zjev za zjevem jde tich.
Jdou vážně cestou do dálek,
kde obzor splývá v šeď –
jen šíří postav jejich vděk
mdlou vůni růží čajovek,
jíž dýše dívčí pleť.
Jak ze sna úsměv na retech
a v řasách zvlhlý zrak...
Co teď jsem slyšel, nebyl vzdech.
Ne, to jdou suchých po listech,
jež spadly dávno tak.
A nerv se ve mně nezachvěl,
když kolem přešla ty’s
a v duši mé tvůj zrak se stměl.
Ach ne, já dávno zapomněl,
co bylo, bylo kdys!...