Zasnubuji se s Tvou duší
od věků mně předurčenou,
než jsme přišli na zem boží,
krví, potem prosycenou.
Než jsme přišli věčnou drahou
slzavého do údolí,
kamení kde místo chleba,
trní kde nám roste z polí.
Zasnubuji se s Tvou duší
na pouť údolím tím bolů,
kde nás život s výšek ducha
strhuje vždy k zemi dolů.
Zasnubuji se s Tvou duší
věčným, svatým zasnoubením –
staneš se mé duše srdcem,
staneš se mé mysli sněním.
Ty budeš mým sluncem jitřním,
Ty budeš mým dechem vesny,
Ty budeš mé duši křídlem
při vzletu nad obzor těsný...
Zasnubuji se s Tvou duší
na pouť v zemi zaslíbenou
za bránu až, lidem těla
na sto zámků uzamčenou.
Bůh když jednu dříve vezme,
druhá duše počká na ni
za tou branou, která duším
otvírá se v umírání.
A pak naše cesta bude
jak nit časů nekonečná,
ode hvězdy k hvězdě půjde,
jako život duší věčná.
Věčná, jako než jsme přišli
do údolí utrpení –
nežli naše rety vzplály
v naších duší zasnoubení...