Kraj v modrých parách snivě leží
jak žena s víčkem přivřeným,
vše splývá, rozeznáváš stěží,
jak líně z chatek stoupá dým.
Co jasno bylo do daleka,
dnes zastřeno je závojem,
modř bělavá i s oblak stéká
a smývá horizontu lem.
Kde slunce, nevíš, tušíš pouze,
jen horký jeho cítíš dech –
zem dole rozplývá se v touze,
sníc v neurčitých obrysech.
Z líného barev přitlumení
jen topolů se černá řad,
jak těžké jakés pomyšlení,
jež nikdy nedá duši spat...