Vždy zříti budu žhoucí onen západ,
v nějž z okna Tvého jsme se zadívali.
Jak jiný byl než ty, jež hořívaly,
kdy v teskných žití tmách jsem musil tápat!
Vždy zřel jsem v nich jen tiché umírání,
jen ohně zář, jež na mohyle svítí,
jen symbol pomíjejícnosti žití –
a smutek vždy se rodil pod mou skrání...
Jak jinak bylo v onen večer, drahá,
nad černou krajkou v líce Tvé když plála
zář červánků, v nichž mračna sluncem tála,
a v očích Tvých se leskla svitem blaha!
V tom ohni západu jsem viděl psáno,
co nečet jsem v něm nikdy před tím ještě:
že po dni smutném, plném slzí deště
zas vzejde jasné, čisté, bílé ráno!