Takový západ míti, jako Ty's viděl skvoucí!
Nad šírou plochou vodní, nad krajem nekonečným,
v taveném zlatě oblak na hloubi nebes žhoucí –
a být v tom hýření barev, a být v tom západu věčným!
Daremná touha! K tomu třeba být sluncem právě,
ohniskem světa žárů, velikým zřídlem světla –
jaký můž' západ býti, jsem-li jen muškou v trávě,
svítící muškou, jež hasne, sotva že za keřem slétla!
Jaký můž' západ býti, jsem-li jen bludným světlem,
plamínkem bleděmodrým na hrobě marných přání,
kolik jich kdy jen zrodil života mého Betlém,
kolik jich hořelo pod mým čelem a pod mojí skrání!
Nejsem-li ani hvězdou, v mlžinách jež se tratí,
ba ani meteorem, chvílkovou létavicí –
svítí-li moje duše života nad souvratí
bludičkou, janskou jen muškou, ve větru planoucí svící!...