Žádný strom neroste do nebe, říkali staří,
ať se mu jakkoli daří.
Neroste tam ni jedle v šumavském hvozdu,
útulek zpěvavých drozdů,
patina tatranské limby tam neroste taky,
ovitá v mlhy a mraky,
ba ani nového světa obří strom mamutí
v tisíce roků vanutí.
Tak ani drsné a mocné tam nevzrostou kmeny
s pyšnými, hlučnými jmény,
byť se zdál každý ne stromem, spíš mohutnou horou,
s plameny pod tvrdou korou
namísto šťávy, z nichž ohnivé ovoce roste,
na stromy nižší a prosté
bombami padá i na podrost, na kvítí, do trávy,
žárem je ničí neb otráví.
Rostly již takové stromy v pradávné době,
s pýchou se shlížely v sobě;
do nebe dorostou, myslily, v mohutném vzpětí
celý svět zajmou jich sněti,
které jak hadi se do dálky plazí a syčí,
dračí rod hostí, jenž ničí,
namísto peří jen šípy a kopí má v peruti,
celou zem k otroctví přinutí.
Červ zatím hlodal v jich kmeni – a vichr když přišel,
stromu pád celý svět slyšel.
Jabloně nízké a fíky, jichž mínil být pánem,
rostou dál pozemským lánem,
kvetou a šťávy si střebají pro dobré plody,
na símě pro příští rody.
Stromy, zlé ovoce nesoucí, bývají vyťaty,
k spálení na ohni proklaty.