Kdys dávno z města nad Labem a nad Orlicí
se dával sokol v let –
a za ním s písní boží bojovníci
se vydávali v svět:
hřměly vozy v dál a v dáli,
nepřátelé se jich báli,
děsil se, kdo zlý byl host –
šťastny zřely boží děti,
sokol před nimi jak letí
z minulosti v budoucnost.
A v chvíli osudnou když náhle osiřeli,
jej dali v korouhev,
by na pochodech k bojům stále zřeli
sokolí jeho zjev,
dál by k vítězstvím je vodil,
jež mu dána byla v podíl,
vždy že bránil pravdy skvost:
On zas vpředu, oni za ním,
věrni jeho jasným zbraním,
z minulosti v budoucnost...
Vše utonulo ve hlubinách dlouhých věků,
prapor i Sirotci;
čas vnuky spoutal, Orlici i Labe řeku,
štval víru po otci,
na kříž vbil ji ostřím hřebu –
na Hradci i na Orebu
vnukům zavlád cizí host.
Zapomněli na sokola,
neslyšeli, dál že volá
z minulosti v budoucnost.
Až po staletích ze sna zase uslyšeli
hlas jeho sokolí,
jak z hlubin věků k jejich duším volá smělý
a zve je do polí,
přes hory a doly, řeky
v kraj až dálný, předaleký
a jak volá: „Rabství dost!
Svrzte pouta, v ruce zbraně,
pravdu za štít – jménem Páně
z minulosti v budoucnost!“
Hoj, vstalť je sokol, který pravdy děsil vrahy,
zas volnost vrátil nám!
Výš jeho prapor! S ním své obráníme prahy,
svým věrni dějinám!
Duchem jeho naplňme se,
na sokolích křídlech vznese
k výši nás, kam obrem vzrost –
jeho křídlem, jeho duchem,
prací, bojem, klidem, vzruchem
z minulosti v budoucnost!