XX.

Večer za jeseně. V pustá pole, lada, v háj i sad se snáší jeho tichý stesk, žluté listí v sadu zvolna padá, padá, v rybníku plá slunce zapadlého lesk.

Pole, lesy, nivy, celý kraj se stmívá, jenom vodní ještě září hladina, okem steskuplným k západu se dívá, kde zář denní zvolna, zvolna zhasíná.

Vítr křídlo zvedá, v zřidlém listí šumí na větvích a spadlé v dálku pohání, v jeho šelestění všude plno dumy, plno lítosti a stesku, pokání.

Z lesů, luk a polí k lidským chatám letí, stromy na zahradách z klidu vyruší, v okno chaty ťuká rozkývanou snětí, tichým šumem vniká lidských do duší...

Otec Šramín z Písma zvolna hlavu zvedá, naslouchá těm zvukům, do neznáma zrak! V tváři víc je vrásek, hlava víc se šedá – ale ještě není zubožený vrak.

Mnoho vzal mu příval, mnoho zhubil požár, ale nepoklesla ještě ruka mdlá: ještě pevně plachtu rozvinuje v stožár, ještě nespouští se svého kormidla.

Třeba že se kolem něho připozdívá, byť se přiblížila doba večerní – ještě nezoufá si, ať se vůkol stmívá: cestu ukáže mu hvězda severní...

Sám jest na své lodi plavec osamělý, drahou ženu dávno, dávno pochoval – zmizela mu dcera, obraz matčin skvělý, kterou jako svoji spásu miloval.

Na lodičce skrovné k zemi pustila se, od níž vyštvali je do neznámých vod – druhé léto míjí... navrátí se zase? Zmizela mu v moři jako drobný bod.

Člun se ztroskotal jí? Mohla by se přece vrátit ještě k němu, třeba bez lodi: s pevnou vírou v duši, jakož Pán náš vece, člověk třebas širé moře přebrodí...

Sklonil hlavu zase k Písmu, nad Matouše: na moři loď s Petrem, pod ní hlubina, z dálky středem noci Kristus v bílém rouše po moři se blíží jako vidina.

Hledí učedníci na ten přízrak skvělý, strach je jímá, z hrdla výkřik uniká. „– Doufejtež, jsemť já to, nač byste se chvěli?“ Pán dí vida, žeť jich bázeň veliká.

A tu Petr touhou zchvácen volá: „– Pane, kaž mně k sobě jít!“ A Kristus praví: „– Pojď!“ Petr silou touhy, slyše milované rty a vida Pána, opustil svou loď.

Vstoupil na moře a kráčí po něm, kráčí, ale silný vítr vzdouvá hladinu; Petra jímá strach – a v tom jej vlna smáčí, počne tonouti a volá: „– Zahynu!

Pane, zachraň mne!“ A Pán mu ruku podá řka: „– Ó malé víry! Proč's měl pochybnost?“ A šel s Pánem svým a netkla se ho voda, jak by po moři byl k lodi pevný most.

Pevnou víru měj a přenést můžeš hory, na ramenou slabých každou sneseš tíž – dumá Šramín –, nad vším, třeba sláb a chorý, nad největší silou v světě zvítězíš...

Zase vítr větví o rám oken ťuká, ba i dvéře chaty, zdá se, otevřel. V síni kroky – chápe závory se ruka – a již otec v oči dcery svojí zřel.

Dcera jeho milá, za ní Majdalena, na něž myslil dříve, vešly z nádvoří – – „– Je to přízrak?“ ptá se duše udivená, jako Petr vida Pána na moři.

„– Jsi to ty, Ó dítě?“ volá jako oni, kteří byli zjevem Páně zděšeni. A již dcera k jeho prsům hlavu kloní, již se připíná mu k šíji, k rameni.

Není přízrak to jen duše roztoužené, jenž se po chvíli zas mlhou rozplyne – koho v náruč svíráš, k prsům tiskneš, Jene, je tvé milované dítě jediné!

Je to dítě jeho, třebas očím zdá se, že jen stín to jeho svěží Alžběty: byla ztracena – a nyní přišla zase, vrátí se i život, jak byl před lety...

„– Věděl jsem, že přijdeš, ty i Majdalena, nikdy nepřestal jsem v Boha doufati – smutna byla duše, ne však vyvrácena, věřil jsem, že zas mi Bůh tě navrátí!

Věděl jsem, že ty máš také pevnou víru, že jest pevné víry také Madlena – že se neztratíte marně v světa šíru, ať vám cestu pouhé trní znamená.

Léta trpěl jsem já zde, vy tam svá muka, mezi námi stálo mnohé pohoří – z všeho vyvedla vás boží zase ruka, jako kdysi Ježíš Petra po moři.

Budiž jemu chvála!... A tak věřím, děti, že jak vy jste vyšly z muk a vězení – tak i tisícům, jimž dáno v bídě tkvěti, noční temno se zas v jitro promění.

Věřím, že můj lid, jenž trpí nekonečně jako žádný národ, jejž kdy nesla zem, nebude jen jiným za podnoží věčně, nebude jen věčné bídy obrazem.

Bude-li jen mít, jak vy jste měly, víry – by jich nestrh', nejsou také řetězy, by jich nesnesl, muk není také míry: všecko překoná a nad vším zvítězí!

Hory svrhli na něj – on jak prášek drobný konečně je se svých beder odhodí; mořem bídy osud zaplavil jej zlobný – on se přec jím k pevné zemi dobrodí.

Živ buď, národe můj, posvěcený v Bohu, nikdy nepoklesej v smrti mrak a šeř – na zvlněné moře pevně stav svou nohu, neutoneš v hloubi; Neboj se, jen věř!...“