XVII.

Štíty domků hledí na prostranství malé, prostý ten, ten zdoben smělým závitem, na tom zčernalé jen dříví oprchalé, je-li menší míry blaha úkrytem –

pod nimi se řada oken dolů dívá s úzkých, přitulených k sobě průčelí, tu se obří klíč, tu věnec při zdi kývá, srdce plá tam na ní, rak tam zardělý –

ku oblouku oblouk při zemi se řadí, podloubí tam běží dlouhé pod nimi, v létě chrání deště, sněhu za zimy, ve dne vykládá tam kupec svoje dary,

měšťanek tam zlaté čepce kmitají, večer k besedě tam sejde soused starý, v stínu se tam mladá srdce hledají... Živo na podsíni dnes i na náměstí,

zvláštní posel přišel k úřadu s tou zvěstí: patres jesuité měli dobrý lov. V Turnově až kdesi kacířky dvě tuhé, obě z Radikovic, šťastně lapili,

spoutány je vezou pevně jednu k druhé do Bydžova k nám, jsou tu snad za chvíli. Ztratily se obě, dvě snad léta tomu, jako by je byla země pozřela –

ze Sas vracely se teď snad tajně domů, či snad z domova už do Sas docela. Po lesích se kryly, ale do Turnova – jak zvěř z lesů žene – přivábil je hlad;

chleba koupí jen a zase v cestu znova, zde v té dálce nikdo nepozná jich snad. Ale zmýlily se: misionář smělý, pater Mateřovský v tom se kolem mih' –

rychle v zástupu se ztratit, prchnout chtěly, ale rychlejší je přehorlivý mnich. Štěstí tomu chtělo, byl tu na misii – tu se zdá mu, vidí známou dívčí tvář;

rychle vrátí se a znova dívku míjí, a již pamět jak by osvětlila zář: Je to ona, kterou kdysi vychovával – ještě děcko – v svaté církve nauce;

zradila ji – nyní Bohu díky vzdával, že mu ji tak náhle přived' pod ruce... Celý den tak od úst k ústům spěly, stále rostly, měnily se tyto pověsti –

hloučky střídaly se, až tu nenadále večer zvlnilo se celé náměstí. Už se blíží vůz, v něm na seně a slámě obě polapené vezou bludařky –

nohy v pouta jim a ku rameni rámě spjali, nedbajíce na pláč, na nářky... Tak zní pověst. Vskutku vezou zajatkyně, ale nářku, pláče, vzlyků neslyšet:

obě bez pohnutí, v poutech ruce v klíně, v tiché modlitbě se pohybuje ret. Tváře pobledlé jak v svatém vytržení, černé, modré oči v dálku upřeny –

ani stínu na nich po bázni a chvění, jak by mír je objal svými rameny. Umlkají hlasy, údiv místo hněvu jímá celé množství, tiší celý dav –

soucit z něho s děvy na druhou zří děvu, zoufalství ni zloby na nich neshledav. Jenom pevnou víru v jasných očí světle, klidném na čele i sličné na tváři –

májové jen mládí utěšeně zkvetlé, které bude hynout v temném žaláři. Slunce zapadalo, když je v žalář vedli, poslední jim vtisklo pocel na čelo,

v ladný tváře ovál, snědý ten, ten zbledlý – dveře zapadly a slunce zmizelo... Z hloubi oddechly si, když se octly samy, v sesterském se pevně stiskly objetí.

„– Konec naší cesty vrchy, dolinami, zde náš cíl jest: za svou víru trpěti –“ šepce Alžběta, zář divnou v modrém oku, v tváři neskonalý, nepozemský klid –

mladým tělem tiskne k družčinu se boku, ale v dálku kamsi vnořen její vid... „– Proto úzkost moje v temné oné noci, v lesa pustině, kde nebylo zřít cest,

proto bázeň má, jíž nemohla jsem zmoci – vlk se ovcím blížil, číhala již lest. Nemám bázně nyní, úzkost spadla se mne, vím, že trpět mám, jak moje mateře,

jasně před sebou zřím, co mně bylo temné – a tou cestou půjdu v předků důvěře. Vím, že Kristus děl, že budou v nenávisti, kdo vždy za ním chodí v jeho učení –

kdo však vytrvají, mohou býti jisti, po všech útrapách že budou spaseni.“ „– Bůh však ještě může,“ praví Majdalena, „z vězení nás vyvést, volnost dáti nám.“

„– Může, avšak je-li smrt mne usouzena, pevně vytrpím ji, v pravdě vytrvám! Ach, jak lehko je mi, netísní mne pranic, že se nepřátelský kolem sevřel kruh –

cosi od pozemských povznáší mne hranic,