XVI.

Noc je bez měsíce, nikde hvězdy ani, vítr honí mraky černou oblohou – ne noc čarovná, je truchlící to paní, v černý závoj halí hlavu ubohou.

Mraky táhnou nebem, hlavou černé dumy, vítr nade štíty časem zakvílí, stromů korunami těžké vzdechy šumí, nebe rozplyne se v slzách ve chvíli...

Smutno na hřbitově, vítr břízou klátí, starý kříž v něm časem teskně zaskřípí – ale ti, kdož z hrobů již se nenavrátí, i v tom živlů boji nerušeně spí.

Pusto na hřbitově, smutno, prázdno, hluše, jen tam u zdi nízké štíhlý stín se kmit' – jako z nekonečna by sem přišla duše k hrobu vlastního se těla pomodlit.

Je to část té duše, která ve mžik velký zrození se v drobné tílko vtělila, štěstím oblila tvář matky, trpitelky, jež tu v hrobě tlí a kterou přežila.

Dcera rozloučit se přišla s drahým rovem v temné noci, jak by páchala zlý čin – paní truchlivá ji nezradí ni slovem, nezradí ji ani popel nebožčin.

Proutek barvínku jen utrhne si ještě, hrob že nejdražší jí kryje jeho spleť – a již ve větru a za šumění deště dívčí šat se mihl přes nizoučkou zeď.

Nepoví noc tmavá, kudy přešla polem a kde pod větvemi sosen zmizela – les jak černá zeď se zavře kol a kolem, stopu těm, kdož slídí, ztají docela...

Jaká to jest jiná houštinami cesta, nežli byla večer dvěma před lety! Obraz tehdy zřela neznámého města a v něm příští život svůj jak zakletý.

Teskno bylo jí, však snila o svobodě, za níž z ponížení svého prchala, touha hnala ji jak laň, jež spěje k vodě, jako loď, jež v první pouť se vydala.

Jiná je to také cesta temným lesem, nežli byla tudy večer před týdnem – s úzkostí šla tehdy, ale také s plesem, s touhou nedočkavou v srdci neklidném.

Teď se vrací, vše, co chtěla, vykonala, povolilo struny mocné napětí, není strach, že praskne struna, jak se bála, že se přepětím v dva kusy rozletí.

Ale také nezní v srdci jejím dneska struny vysoký a rozjásaný tÓn – zvolna jen se chví a pod ní zvučí deska temně, hluboce jen jako puklý zvon.

Bábu viděla i tetu ustaranou, v duše osamělé vnesla útěchu – a teď život zase tvrdou svojí hranou na ní spočine a nedá oddechu.

Zpátky půjde zase v mnohé nebezpečí, mnohá budou na ni číhat osidla, strach ji bude děsit úzkostlivou řečí, hlava bude planout, klesat noha mdlá.

Tam sic v zemi cizí českou za hranicí volnost na ni čeká, v oku zář a lesk – ale také smutek vážných, bledých lící, smutek vyhnanství a po domově stesk.

A což bába tady, stále chorá teta, neobjala jich snad nyní naposled? Přivedou-li ji sem ještě příští léta, najde ještě obě? Zbude po nich sled?...

Jako mraky nebem myšlenky se honí její hlavou temné, tlumí světlo hvězd – nedbá, do noci že hvozdy silně voní, bloudí spletí ve tmě utonulých cest.

Jako v snění lesem k úvalu jen míří, praděd její kde spal v sněhu bezduchý – mlčí zpěvný pták, kol duše netopýři jenom poletují, teskné předtuchy...

Vítr v borovicích nad hlavou jí hučí, mnohou suchou větev láme s praskotem – ona zachvěla se, myšlenka ji mučí, nežene-li se i jejím životem,

aby větve lámal, korunou by zmítal, aby vyvrátil kmen její z kořene... Chrást se kolem nohou jako had jí splítal, těžce klopýtaly údy zmořené...

Snad již zabloudila ve hlubině lesa – úzkostlivý pot jí smáčí vlas i skráň... v kmeny vráží v temnu, klopýtá a klesá... „– Pane na nebesích,“ volá, „spas mne, chraň!...“

Jako ozvěna jí z lesa ozývá se známý hlas – tam čeká na ni Madlena... Zvedá se a za tím hlasem jako k spáse míří – v náruč družky klesá umdlena...

„– Díky Hospodinu, že tě vedl ke mně! V lesa hlubinách že marně zahynu, cosi v úzkostech mých děsilo mne temně... dej, Ó duše, ať se k tobě přivinu!

Chmurně zpáteční má cesta začala mi, bála jsem se, že mi skončí neblaze...“ „– Jenom naději měj, doufej: nejsme samy, Bůh nás doprovodí dlouhé na dráze.“

„– Ano, jak dvě sestry, Naděje a Víra, půjdem' – boží Láska bude nad námi...“ A již ruku v ruce do dálky a šíra jdou si hledat cesty tmou a mlhami...