XII.

Ten rynk Staroměstský, pěkně do čtverhrana, což je divně změněn, k nepoznání dnes! Kam zříš od radnice, do dnešního rána přes noc na něm hustý vyrost kopí les –

bubny na něm víří přepodivná hrana, dusí každé slovo, dusí každý hles. Za hrotitým lesem lid se k domům tísní, uděšeně zírá k staré radnici –

pod arkýřem páni na pavláně přísní, s okna velké síně stupně visící, po nich sestupují s modlitbou a písní dolů k Páně kříži vážní poutníci.

Páně kříž se tyčí divném na oltáři, jenž se před radnicí zvedá bez ozdob, jenom zahalený všecek v černém šláři pochmurně se šíří na desítky stop –

lid naň tiše zírá se zděšenou tváří, jako by to nebyl oltář, ale hrob... Uděšeně starý dům se k domu krčí, štíty udiveny hledí v kopí sad,

poslouchají, kterak bubny temně hrčí jako bouře, když se chystá rozpoutat, smuteční zří oltář, kříž tam smutně trčí, podivný kněz pod ním, rudý jeho šat...

Jako vlna lidem pohnutí se šíří – oběť počíná se: Ejhle, hrabě Šlik nahoře se zjevil... Dole mušketýři... Ruce vztáhl k nebi – teskný okamžik! –

rty se pohybují – ale bubny víří, dusí jeho slova, lidu pláč a vzlyk. První z direktorů v oběť padl prvý, padla mužná hlava jako v poli klas...

Kříž Ježíše Krista potřísněn je krví, s místa obětního kane zas a zas, dolů kane k zemi, kámen, půdu mrví – co z té krve hojné vzroste v příští čas?...

Padla v oběť hlava páně Budovcova, šla s ním víra pevná jako čela skal, místo kněze lásky šeptala mu slova za Jednotu, za vlast – však i za ty štkal,

kdož jej ubíjeli... A krev tekla znova – a lid pro tu hlavu nahlas zaplakal... Již pan Harant pod kříž zkrvavený kráčí: statečný pán, prošel křížem širý svět –

nyní doma Bůh naň dopouštěti ráčí, aby pod křížem dal krve rudý květ, aby v bubnů hřmění, v lidu tichém pláči odešel v ty kraje, odkud nelze zpět...

A pan Kaplíř za ním, obtížený lety, s hlavou bílou jako sněhy na horách, pod týmž křížem došel poslední své mety, došel vykoupení, po němž v duši prah' –

bílá hlava spadla jako srpem květy, bílá duše přešla za věčnosti práh... A již jeho stopou sestupuje níže z Olbramovic Prokop k hrůzy oltáři;

stanul jako druzí pod znamením kříže, velkým hlasem zvolal: „Rcete císaři...“ Bubny zavířily – těla klesla tíže, hlava vladykova padla na tváři...

A smrt dále žala, padaly tu hlavy jako v poli klasy v parné době žní, mřeli čeští páni po západě slávy, mřeli muži statní, starci nábožní –

pány, měšťany smrt stíná, dusí, dáví, hlavy zesinalé vznáší na rožni... Bedřich z Bílé, Ota z Losu, Černín padá, Konecchlumský za ním, z Michalovic pad –

hlava šedivá a za ní hlava mladá... – „Což té krve ještě není dosti snad?“ reptá kat – však pomsta nové krve žádá, roste její žízeň, roste její hlad.

Otupěl meč ostrý – pomsta neztupěla, otupěl meč druhý – pomsta zdvíhá líc; kat si unavený otírá pot s čela – pomsta k dílu volá, krve žádajíc,

jazyk Jesenského žádá, zkrvavělá všecka žízní stále: Víc té krve, víc!... Té se nasytila – ale po čem prahla ještě více nežli vřelé po krvi,

toho nedočkala, toho nedosáhla: ani jedna slza žalu z pod brvy pánům neskanula v líce zponenáhla, ať šli umřít k meči nebo k ostrvi.

Jediné se srdce bázní nezachvělo, jediný ret v bázni chabé neprosil – oko místo slzou nadšením se skvělo, ret jen k Pánu duší volal ze všech sil,

na konec jen před ním schýlilo se čelo, aby pomsty meč je v zlobě pokosil... Na rynku tak česká sláva umírala, tak zde umírala česká svoboda:

pod katovým mečem jako setba zralá, jako strom, když červ jej zrádný podhlodá – tak zde umírala, ale nezaštkala před očima vrahů, v tváři národa...

Smrt již odpočívá – oběť dokonána – pomsta ještě mrtvé hlavy sebrala, odnesla je tam, kde mostecká ční brána, k cimbuří je vznesla, větrům nechala,

by se z očí zhaslých za dne, večer, z rána na lid kališnický hrůza dívala... Na ztichlém už rynku smutek jenom sedí, hlavu chýlí v dlaně, mlčí, dumá, sní –

zrakem kamenným král Jiří v dálku hledí, nad ním kalich zlatý ještě v štítu ční – chodci bázlivě tu zticha přejdou bledí, na krvavém kříži lásky Pán kde pní...

Věky uplynuly – zmizel s Týna Jiří, zmizel kalich zlatý – krev, co tekla z žil, dávno vyschla – jiná doba v dálku míří, ale smutek, jenž tu křídla rozšířil,

ještě polétá zde – čas, jenž všecko smíří, krve, jež tu tekla, dosud nesmířil... Ten rynk Staroměstský, pěkně do čtverhrana, zamyšlen je stále jako kmetská tvář,

zahleděná zpátky, sešlá, ustaraná. Teskno na něm, i když slunce plane zář, jak by stále na něm vyzváněli hrana, vážno, jak bys hleděl v chrámě na oltář...