XI.

Temná rána z kusu Prahou zaduněla – smrt již počne dílo – čas se připravit. Stříbrný pan Kaplíř setřel snění s čela, v kalném oku jasný zahořel mu svit –

ač se jako list mu stářím ruka chvěla, rytířsky se chystal s toho světa jít. „V košili mne bílou oblec, služebníče, v košili mne oblec bílou, kmentovou –

slyším venku meče zvonění a rýče, čas, bych za vlast umřel rukou katovou, za toho též, jenž nám spasení dal klíče, jehož lidé boží sladkým Pánem zvou.

Zdálo se mi, bratří, právě v této chvíli, když jsem složil bídné tělo na polštář: andělé dva ke mně přišli sněhobílí, v lehkou rouchu moji otírali tvář

zvouce mne: Vstaň, starče, čas tvůj rychle pílí, stroj se s námi jíti, kde plá slunce zář! Nuže rychle, ať jsem k patě v běloskvělý spravedlnosti šat k smrti přiodín –

k Pánu spravednosti půjdu, který v běli obláčků jest, čas kde plyne bez hodin, andělé dva, strážci čekají mne bdělí, které pro mne poslal Bůh můj, Hospodin!

Pláštěm kanaváčovým mne přiodějte spolu, ruče oblecte mi hedvábný můj plášť – k ženichu své duše půjdu, který dolů s oblak dívá se, jak zajala mne zášť,

jak mi hlavu setne jako trávy stvolu, zvlášť že padne tělo, bílá hlava zvlášť... Aj, již připraven jsem ve svatebním šatu, ženich duše mé mne touhou roznítil –

spěšte, odevzdejte tělo moje katu – přijme Pán mou hlavu, jejž jsem povždy ctil! Dosti mám již světa, jeho vřavy, chvatu, již jsem se ho jako lžící nasytil...“

– „Blíží se již vaše chvíle, vzácný pane,“ těší Kaplíře kněz Páně kalicha, „po čem toužíte, vám za chvíli se stane. Předešel vás hrabě Šlik již do ticha,

páně Budovcova krev již na zem kane, již pan Harant za ním na smrt pospíchá.“ – „Nuže, bratří, čas se blíží rozloučení – v život předešel jsem na tento vás svět,

dřív než vy jsem spatřil v žití světlo denní, dřív než vám mně vůní zadých máje květ, dřív než vám s mých větví list opadal k tlení – sluší se, bych dřív než vy šel k Bohu zpět.

S Bohem, Bohuslave, potěšení svoje Bůh ti sešli, jako seslal duši mé! S Bohem, Prokope, buď pevný na svém stoje! S Bohem, Jindřichu, – víc tam si povíme!

Maličko, a oči neuzří vás moje – opět maličko, a zas se uzříme...“ – „Požehnej ti Pán Bůh této cesty trudné,“ z Michalovic praví v druha objetí.

– „Na shledanou záhy po té pouti bludné!“ Jindřich Ota žehná se s ním v zápětí. – „Duch náš za tebou, až země krví zrudne,“ Dvořecký se loučí, „hned se rozletí.“

V tom již posel smrti na prahu se jeví, páně Kaplířovo jméno na ústech. – „Tu jsem, Pane Bože – o bázni duch neví – však již na smrt čekám – pojďte, pojďte v spěch!

Za mžik andělské mou duši přijmou zpěvy, ovane ji věčný, velký boží dech!... Buď mně milostiv, můj Pane Bože milý, v tuto poslední mou, trpkou hodinu,

posilniž mne, starce, abych došel čilý na divadlo smrti, na němž přeminu!“ Vstal, však zakolísal – vetché údy byly, s chvěním opouštěly zemskou dolinu.

Nohy těžké velmi, jako olověné, byly kmetu dvojím, velkým břemenem, břímě let i v hlavě bíle ojíněné, tíha dnů i v hřbetu pod ní schýleném.

– „Neostýchejte se mne, můj otče Jene, spočinu-li na vás vetchým ramenem. Dejte, abych ruku svoji na vás vložil, se schodů bych k smrti mohl sestoupit.

Kdybych srazil hlavu, bídu svou bych zmnožil, řekli by: Smrt meče bál se podstoupit; řekli by, že vešlo zoufání mně do žil, že jsem vlastní smrtí chtěl se vykoupit.

Když to být má, ať jsem světu za divadlo, Spasitel můj větší trpěl potupu – před světem v mou vlast se zhouby vryje radlo, přede světem bude rvána od supů –

chci, by před světem mé tělo mečem padlo, když tak usoudit dal Pán, Bůh zástupů.“ – „Pojďte, vzácný pane, opřete se o mne,“ kněz Jan odvece a za ruku jej vzal.

„Modlete se se mnou, srdce vaše skromné síly nabude i vetchá kost a sval.“ – „Prosme Boha, otče, ale ne již pro mne – modleme se za vlast, již jsem miloval.“

Noha za nohou se chvějným krokem šine, ruka opírá se, vroucně šepce ret: – „Přepodivný, mocný v skutcích Hospodine, kterýž v moudrousti své tajné řídíš svět,

kterýž, jako vzdýmáš mořské vody siné, tak i lidmi hýbeš v moři dnů a let, který hrozné války, bouře, nepokoje dopouštíváš v lidu, mezi národy,

který zastavuješ milosti své zdroje za hříchy a zase slunci pohody dáváš v míru vzcházet na vše tvory svoje, klas by mohl zráti dobré úrody –

důvěrně a snažně ždáme tě jak děti, prosíme tě za své České království, prosíme tě za zem druhou, za zem třetí, jež jsou s námi spiaty v dávném bratrství –

nerač na ně pro nás hrůzy dopouštěti: třeba hříšní, přec jen synové jsme tví. Nerač pro neřesti naše, hříchy, viny ruku kárající na zem naši klást,

nerač dopouštěti, by ji deptal jiný, nedopouštěj na ni nekonečnou strast, nedej, aby za hřích náš, zlé naše činy v mukách krvácela naše milá vlast!“...

Došeptal ta slova – noha utýraná na prvním již stupni k smrti octla se. Dole obstoupila rynek síla branná, pode schody divný oltář černá se,

bubny hlučně víří – divná smrti hrana – jitřní vánek zahrál bílém ve vlase. Ještě pohled k Týnu na Jiříka krále, na kalich, jenž v ranní záři se tam stkvěl –

vysoko to všecko!... dole bubny stále vířily a oltář obětní se tměl – zašeptl: „Ó, Pane, posiluj mne dále“ – a krok jeho dolů stařecky se chvěl.

Břímě zdá se růsti, tíž a tíž je vleče po té půdě, černé jako noci hloub, noha v kroku vázne v tísni náhlé křeče, ledem tuhne sval a mrazem tuhne kloub...

– „Ještě sílu, Pane, nežli zemru kleče, neopusť mne, Bože, buď můj pevný sloup! – A vy, otče, mistru popravčímu rcete, dlouho ať mi k smrti klečet nedává,

hlavu k pádu zralou rychle ať mi smete, aby nepřemohla starce únava... Ach, tu konec tvojí hořké pouti, kmete! Na kolena – a buď, Pane, vůle Tvá!“

Zří kat na tu hlavu, jak se stářím chýlí, bojí se, že chybí – váhá mečem hnout... – „Pane Kaplíři,“ dí kněz, „jen ještě chvíli, račte vzácnou hlavu k nebi pozdvihnout.“ –

– „Jménem Páně,“ zvolal Kaplíř ze vší síly – a již volný duch se vznesl, prostý pout...