XI.

Ticho ve přístěnku, mouchy bzučí pouze, pod strop k vířivému reji vzlétají, jiné tlukou v letu do okénka v touze, ale zpátky ve svůj žalář padají.

Ticho ve přístěnku, jenom v trámu kdesi vytrvale hryže, klepá červotoč – zvuk ten tajemný však báby nepoděsí, její duch se neptá, odkud zní a proč.

Nehnutě tu sedí lůžka na pelesti, oko tupě se kams dívá, nedívá, ucho nevnímá, zda kde co zašelestí, ruka v klínu leží jako neživá.

Není zde ni duší v době, jež teď plyne, z přítomnosti stále zpět se navrací k chvíli, od níž jako podtržena hyne, od níž srdce stále tiše krvácí.

Se skřínkou zří muže, v ní jsou drahé knihy, za něž otec kdysi život položil – v srdci ránu cítí, balvan velké tíhy, cítí, jak jí život náhle prchá z žil.

A dál nic už neví, temno pohltilo další hrozné chvíle, další hrozný děj – jako by ji lůno hrobu zastínilo... nic... nic... ani sen k ní neslét', čaroděj.

Když se probrala, zde byla ve přístěnku májový déšť šuměl tiše v listí venku, jako by se nad číms také rozplakal. Kdo to pláče u ní? Jaké jsou to změny?...

Víčko těžké, že ho nelze otevřít, ústa ztuhlá, jazyk jako olověný – nemůže se ptáti ani okem zřít... Zase temno v duši, zase mrak ji halí,

slunce vědomí s ním těžko zápolí... Co se to s ní stalo?... Cípek roušky malý odestřen... Je chora? Nic ji nebolí. Teď se víčko zvolna otevřelo – hledí:

Alžběta tu v slzách nad ní skloněna, Jan tu se svěšenou hlavou, oba bledí... Jaká se to s ní jen stala proměna?... V tom jak na obloze větru zavanutím

když se příkrov mlhy rázem rozptýlí, vyjasnilo se jí náhlým duše hnutím, vše k ní vrátilo se jedné ve chvíli... „– Jsme tu sami?“ – ztěžka, zvolna zašeptala.

„– Sami – farář dávno odešel i děd.“ Alžbětina ručka hladila ji malá, Jan se sklonil nad ni zarmoucen a bled. „– Vzali knihy?...“ „Vzali...“ Všecko pravda tedy!

„– Poklad navždy ztracen,“ tiše zalkala – slzy vyprýštily, prolomeny ledy, jimiž všecko ztuhlo... duše zoufala! V těžkém okamžení tom jak anděl boží

byl by na útěchu její promluvil: „– Ne však poklad v srdci, který sám se množí, který do posledních zůstane nám chvil. Knihy vzít nám mohli – přežel budiž Bohu –

mohou tělo týrat, vrhat v pohromy, mohou poutat ruce, mohou poutat nohu, ne však poklad vzít, jejž máme v svědomí!...“ Kdo ji to tak těší? Je to vnučka její?

Ta, jež odňata jí byla po léta? Oči září jí, ač slzami se skvějí – je to dcery její dítě, Alžběta!... Byla ztracena – a zas je nalezena,

byla umřela – a zase ožila; z děcka bezradného je teď pevná žena, símě chová, jež v ni bába vložila. Knihy ztraceny – však drahý poklad jejich

v srdci této dívky dál jest zachován; otec knihy schránil sněhu ve závějích – poklad jejich zmnožit dopřál dceři Pán... Usmála se slabě na svou vnučku milou,

obrátil se zvlhlý pohled na zetě – a již oči přimkla, jata spánku silou, nevěděla o zlu, žalu, o světě... Nevěděla o něm dlouhé dny a týdny,

u jejího lože smrt již hlídala – darovala jí však ještě život bídný, dnů, jichž syta byla, ještě přidala. A tak bába pila ještě hořký kalich,

jejž byla již jednou do dna vypila – vzali přísahy z úst jejích k smrti zralých, žít že nechce věrou otců zpozdilá, že se zříká bludné víry podobojí

a že věrna chce až k smrti zámořím zůstat církvi svaté, na skále jež stojí, jejíž přemocnou jest hlavou věčný Řím... Alžbětu tak přísné nepostihly tresty,

jen se zpovídala, snesla pokání – bylať ovečka jen zavedená s cesty, ale zachráněná příkré na stráni. Pilně jen má chodit na mše do kostela,

na cvičeních bývat často na faře – pod její pak rukou rouška přeumělá s květy ku ozdobě vzniká oltáře. Jan zas chodí smuten se svěšenou hlavou,

zamračen zas v pole, luka chodí děd – jen to dítě s hlavou sličnou, zlatoplavou chodí mezi nimi jako živý květ... Vše to táhne myslí neodbytně, dlouze...

Kdesi s pastvin teskní píseň šalmají... Mouchy tlukou v letu do okénka v touze, ale zpátky ve svůj žalář padají... Pod myšlenek tíhou bába hlavu věsí,

oko vpřed se dívá, ale neví proč... Ticho ve přístěnku, jenom v trámu kdesi vytrvale hryže, klepá červotoč...