VZPOMÍNKA.

„Ty, má duše, kveteš v dáli, můj zde roste kmen – kam ty chvíle větry svály, kdy isme spolu trhávali

rmen! Všecky jsou kdes za horami, kam šlo slunce spat, daleko jsou za vodami –

v šeru zde jen zůstal s námi chlad“ – – – Tvá to, otče, píseň milá zazněla mi snem,

duši moji roztesknila – bůh ví, odkud zabloudila sem! Bůh ví, jakou cestu dlouhou

měla sem v můj byt z míst, kde myšlenkou jsi pouhou, kde máš, tvou co bylo touhou – klid.

Je to dál, než za horami, kam šlo slunce spat, je to dál, než myšlenkami doletíme za hvězdami

v chvat. Tam kdes za prahem všech světů, pro něž není jmen – zde jen památka tvých vznětů,

na tvém hrobě hořkých květů rmen...