Tiše, krokem plachých laní
přišlo ke mně vzpomínání,
schýlilo se k mojí skráni.
Šeptalo mi o té chvíli,
kdy Tvé duše oblak bílý
po mém boku stanul něm:
Farao, jenž chvátal za mnou,
v moře dal se cestou klamnou –
já spěl v zaslíbenou zem...
V den, kdy mé se splní přání,
přijde zase vzpomínání,
bude šeptat mojí skráni:
Jak Jsi byla nebes manou
pro mou duši utýranou
v pouště moři kamenném –
zprahlým rtům jak z pusté skály,
cíl můj když byl ještě v dáli,
tryskala Jsi pramenem...
A pak za života plání
k mojí práchnivící skráni
věčné přijde vzpomínání:
Na mou zemi zaslíbenou,
vyprošenou, vytouženou,
v kterou Ty mne uvedla’s,
mým kde’s byla požehnáním,
kde Tvým milým usmíváním
zrál mé setby plný klas...