Na ostrově v stínu oliv
tichá leží moje víska.
Koutek u moře si zvoliv
zvím, jak nad zemí se blýská.
Zde jen obláčkové plynou
jako z chatek bílé kouře –
ale v dálce nad pevninou
černá stahuje se bouře.
Zde ta výspa v jižním žáru
bezstarostně, sladce dřímá –
tam jsou mračna divných tvarů,
a z nich ze hluboka hřímá...
Tak mi jest, jak bych se díval
v osudy své kdesi z dáli:
zaléhá je černý příval,
hromy bijí, blesky pálí.
Zdá se mi, že takto budem
na svůj život pohlížeti
jednou po západu rudém
z výspy míru, ze zásvětí...