Vyšel vzdech z Tvé bílé hrudi
dlouhý, těžký, z hluboka –
co jej ve Tvé duši budí?
Dej mi zříti do oka.
Dej mi zřít v ty nezbadané,
přetajemné hlubiny –
kam třpyt slunce nezaplane,
ať já vniknu jediný.
V čisté duši přehluboko
šedou škeblí budu snít –
hlubinou z ní v Tvoje oko
perlou bude plát můj cit...