Nad námi bdí Všednost mnohomluvná,
rojem včel k nám letí její řeči –
cítíš, drahá, v jejím hlučném smíchu
jak se srdce moje svírá v křeči?
Cítíš, vím – Ó, zrak Tvůj mně to praví,
vysílá mně paprsk duše bílý,
by stín smutku zahnal s mého čela,
v srdce týrané by nalil síly.
Dí, jak v duchu ruce útlé lomíš,
jak by zvolat chtěly rty Tvé němé:
Bože, kdy se skončí naše muka,
kdy svá pouta, drahý, rozbijeme!