Prastarý bor nade strání
do kraje se vážně dívá,
nad růžovým vřesovištěm
v starce myšlenkách se stmívá.
Zatím, co les temným chvojím
v dálku hleděl zamyšlený,
vřesoviště po úbočí
vplížilo se mezi kmeny.
Šířilo se řídkým lesem,
drobných kvítků milliony
každým rokem pronikaly
dále v lesa vnitřek vonný.
A teď, kam zří oko v lese,
kde dřív byla zeleň ztmělá –
koncem srpna jako divem
všecka zem je zrůžovělá.
Všecka v růžném ojínění,
když sem paprsk slunce vchází,
ba růžové polostíny
vzhůru se i po pních plazí.
Vzpínají se po pních vzhůru,
až kde stará sněť se křiví,
jak by chtěly upozornit
šumné vršky na ty divy.
Jak by v chmurné jejich dumy
nesly utěšlivá slova,
že až kmen se k zemi skácí,
aspoň padne do růžova...