Vidím Tě, duše má, s kyticí vřesu;
slunce se v západu chýlilo k lesu –
navždy si obraz ten v srdci svém nesu...
Na teskné planině chudého žití
vyrostlo drobounkých kalíšků kvítí,
kryje pláň písčitou, kam lze jen zříti.
Černí jen motýli slétali na ně,
Záduma hlavu zde klonila v dlaně,
vzpomínek teskných sem sbíhaly laně.
Až přišla v paprscích duše Tvá milá,
z vřesu mé pláně si kytici svila,
od smutku život můj vysvobodila!
Na květy klesají motýli bílí,
k trsům se Tušení Radosti chýlí,
Žal kdesi za horou neslyšen kvílí!...
Navždy si obraz ten v srdci svém nesu!
slunce se v západu chýlilo k lesu,
Ty Jsi šla, duše má, s kyticí vřesu...