Do krajů dálných, nehostinných, mráz kde má vládu dlouhou, krutou, se smutné braly karavany po širých stepích velké Rusi.
Kruh kozáků je uzavíral – a uvnitř v smutné této hradbě se smutný zástup zvolna šinul: druh řetězy byl s druhem spoután,
jichž ostré chřestění jen znělo v chlad ponurého kolem ticha, v něž nikdo slova nepromluvil. I stráže táhly bez hlesnutí.
Jen cestou dobří, ruští lidé, když shlédli smutnou karavanu, se za ní teskně zadívali a povzdechli si: Nešťastníci!
A karavany dále táhly kol měst a vísek, kolem dvorců, kol žírných polí rodné země, po širých stepích, nekonečných,
dál středem hvozdů rozšuměných, kol březin stále zamyšlených, kol církví o zelených báních – dál táhly dlouhé dni a noci,
po dlouhé týdny, po měsíce, až v neznámé ty, pusté kraje, kde před nimi již na tisíce životů mřelo v zoufalosti,
kde před nimi již na tisíce zhynulo bratří, otců, dědů za smělé sny své o svobodě, o vlasti volné, nepoutané,
o lidských právech, lidském žití... Šly tisíce tam bezejmenných, jmen slavných šli tam s nimi lidé – a všichni velcí v utrpení
šli zmírati tam v mrtvé domy, kde rodilo se naříkání a zlořečení, proklínání... A zdálo se, že všecky slzy
tam marně, marně, marně tekly, že zoufalé vše proklínání tam marně, marně, marně znělo v studených kobách zamřížených
i v dolech pod bezcitnou zemí... Kdo slzeli a volali tam, ti dávno, dávno zahynuli, a jiných zástupy tam přišly
dál tatáž přetrpět tam muka – a doma národ marně toužil po svobodnějším oddechnutí, vše dále šlo jak od pradávna,
vše snahy ničím končily se, jak věčné, marné pachtění se s balvanem, horším Sysifova... A náhle země duní bouří,
jak v základech svých by se třásla. A chvěním země balvan hrozný se náhle octnul o kus dráhy, kam řada pokolení marně
se snažila jej odvaliti – žel, cestou zdrtil na tisíce těch, kteří odvalit jej chtěli, i kteří práci překáželi.
To od východu orkán zavál z těch končin dálných, nehostinných, kde mrazem, steskem, zoufalostí zástupy mřely nešťastníků –
to věkovitá proklínání se náhle vichrem přivalila a sloupy stavby podvrátila, v níž vězni byli národové...
Ty všecky kletby přišly zpátky, svou silou balvan odvalily, svou strašnou silou rozdrtily odvěkou hydru tisíchlavou,
jež hroznou, neodbytnou můrou ležela na otčiny prsou a dusila v nich volný oddech... A nyní celou, širou Rusí
se nese volné oddechnutí... Tak z dálných krajů na východě, kde zhaslo vezdejší jich žití, zpět domů přišli – nešťastníci...
Cookies on Poetry Cove