Vlčí máky, vlčí máky
v šírém poli rozsety –
proč jsou moje všecky cesty,
proč jsou navždy proklety?
Proč se po nich stíny vláčí
se smutky a se vzdechy,
proč jen u nich v skálu padá
každé símě útěchy?
Proč i každý, kdo v mé cestě
soucitu mi podá květ,
ruku stiskne u mlčení,
musí býti se mnou klet?
Za čí viny, za čí hříchy
musím trpět zas a zas?
Za vlastní snad, jež jsem spáchal
v jiném těle, v jiný čas?
A když tak, zda tímto žitím
všecky sobě odpykám –
či zas budu vržen v dráhu,
od níž marně utíkám?...
Vlčí máky zkrvavené
všude kolem rozsety –
proč jsou moje všecky cesty,
proč jsou navždy proklety!