Na pobřeží moře pod lentišky
dýchaje myrt vůni blažen sním,
co zřím v dálku, do šíře i výšky,
vše nazývám svojím královstvím.
Volno jest mi jako racku v letu,
průzračný mne vábí, čistý vzduch,
na perutech jásavého vznětu
v dálky moře odlétá můj duch.
Ve slunci se ptákem koupá, hřeje
nad hlubokou modří Jadranu,
jásavě a divoce se směje,
cítě v sobě sílu titanů.
Parník v dálce dýmá – za ním! za ním!
Pluje k jihu ve žhavější svit,
pluje k bílým, rozžhaveným pláním,
pluje k břehům sfing a pyramid!
Rozradostněn duch můj letí, letí,
ale náhle vázne jeho let:
čímsi slábne jeho křídel vzpětí,
cos jej z dálky zavolalo zpět...
Tolik síly cítil v sobě obří,
k rovníku jej nesl touhy chvat –
náhle malí tvorečkové dobří
stačili jej nazpět zavolat.
Hle, kol skal, kde příboje se pění,
drobných ptáků houfec polétá –
vlaštovice v známém švitoření
snad se navracejí ze světa.
Snad mé vlasti nesou pozdrav jara,
snad se navracejí do mých Čech
vyhledat si hnízda svoje stará
pod záštitou šindelových střech!...
Kde jsi, ducha obří, vzpurná sílo?
V dál tě nesla peruť orlova –
v tom tě drobné ptáče roztoužilo
po návratu k prahu domova...