Víš, jak jsem zval tě, jaro bylo,
víš, jak jsem zval tě na svou loď?
Vše bylo od květů kol bílo,
a já tě volal: pojď, ó pojď!
Chtěl člun jsem mít a míti vesla
a rybník v moře proměnit,
chtěl jsem, by loď nás v dálku nesla
a s námi naší lásky cit...
Hle, na lodi jsme, vůkol moře
a modré nebe nad námi,
pták hýří volném ve prostoře
a zrak se plní slzami.
Tak jest mi, duše moje drahá,
tak jest mi jako před lety:
tam pták jest naší lásky blaha,
já mlád jsem zas a poupě ty.
A moře, jež kol člunu hraje,
toť vodní pláň jest vysněná,
když svíral jsem tě za dnů máje
v svá roztoužená ramena.
Zas ret můj tvoje hledá rety,
zas květ si srdce vysnilo –
rci, duše, zda se těmi lety,
rci, zda se něco změnilo?...