Nic nepohne se, nebe sluncem hoří,
že mráčky na něm svítí do běla,
v dál vítr odlét, kamsi do zámoří,
oblaka v modru tiše utkvěla.
Tam nad obzorem leží stádo bílé
a s rozkoší se v slunci vyhřívá –
je ticho, přišla odpočinku chvíle,
vysoko plane koule zářivá.
Je ticho, třeba dřímotě se vzdáti,
než všecko promění se ve chvíli,
než vítr z dálky k oblakům se vrátí
a v divokém je letu rozptýlí...