VIII.

„Noc již ustupuje, nad Týnem již bledne, poslední nám jitro svitne za chvíli. Co nás poutá k zemi, mine v chvíli jedné, doma pro nás vdova, dítě zakvílí –

ale duše naše k oblakům se zvedne, nebes mír a jas ji pojme spanilý. Co pak budou naše soužení a žaly? Méně nežli pára, méně nežli dým.

Oko se již nikdy slzou nezakalí, srdce nesevře se bolem, zoufalstvím – nebudem již velcí, nebudem již malí, život nebude nám dobrým ani zlým...“

Měšťan zšedivělý pohlížeje k Týnu u okna tak dumá, Kochan z Prachové. „Konec již se blíží – nebuď teskliv, synu: duše, stín zde pouhý, spěje k slávě své;

naše obcování jestiť v Hospodinu – nuže, půjdu k němu, když mne k sobě zve. A ty, synu, navždy zachovej v své duši, proč tvůj otec umřel, zač svou hlavu dal:

za svědomí volné, jehož neporuší nižádná moc světa, císař ani král – za svobodu vlasti, kterou přemoc kruší, za svobodu vlasti, již jsem miloval.

Žel, že její zkázu zřít mně bylo k stáru, žel, že potlačení svědomí jsem zřel! Žel, že vzešlo u nás hojné símě sváru, záští, jež jest horší nepřátelských střel!

S ním vždy zhouba kráčí nerozlučně v páru – bez něho ni jeden z nás by neumřel. Kdyby stavové vždy sjednoceni byli, jak se sjednotili, chtíce majestát,

kdyby jednoty té chtěli ze vší síly, nedávali záští, sporu, hněvu vzplát, kdyby byli v lásce, v svornosti vždy žili – nemohlo se nikdy, co se stalo, stát.

Ale Bůh, jenž není Bohem rozdvojení, rozbroje a sváru, nýbrž pokoje, vida neupřímnost, vida vášní vření, dal nás v ruce vrahů, jakož psáno je –

dopustil, by světlo pohaslo nám denní, noc by ohlásil nám úder orloje... A teď přijdou na vlast naši horší rány, nežli babylonské bylo zajetí:

jako nyní budou stínat, čtvrtit pány s měšťany, tak zhouba, děs se rozletí vlastí, její údy budou rozmetány, pošlapány plody i květ v poupěti.

Proto, synu, jsem tě k sobě vzal té noci, abys hrůze pohléd přímo do tváře, abys zřel, jak budem hynout bez pomoci, jak zvěř obětního mřela oltáře,

jak odejmou starou hlavu tvému otci, Bůh jak naše viny těžce pokáře. Avšak bys též viděl sílu víry naší, která naše hlavy k nebi pozvedá,

která chabou bázeň smrti od nás plaší, nedá slzet nám, ač srdce usedá, která dí, že v smrti nový život raší, jako v zimě z jívy pučí jehněda.

Slyšels rozmlouvání naše s knězem Janem za poslední této noci života, Štefka slyšels, Kobra těšiti se Pánem, zřels, že nezmohla nás ani dřímota –

a tak Boha chválit dotud nepřestanem, až se člun náš o mys smrti ztroskotá. Ty to vše si vtiskni pevně v duše hloubi, aby netryskla ti slza do oka,

až kol sebe uzříš proudit řeku zhouby, která vzroste z naší krve potoka, bude rváti břehy, vrby, olše, doubí, jako rve je jarní voda divoká.

Aby v hrůzách těch tvá mysl neochabla, aby duši tvoji neuchvátil strach, aby nepodlehla pokušením ďábla, aby nepokryla hanbou otcův prach –

aby jak má duše nikdy neoslábla, nezapomenula, kdo byl otcův vrah. A tak, synu, půjdeš, až mne zavolají k poslední mé toho žití stanici,

abys viděl, kterak pevně umírají spravedliví, bázně boží dbající, abys zřel, jak v pádu šediny mé vlají na života, smrti temné hranici...“

– „Nežádejte toho, mistře Valentine,“ za otcem a synem ozval se kněz Jan, „nechtějte, by syn zřel vaše tváře siné v chvíli, kdy váš život bude mečem sklán.

On ať se vzpomínkou kráčí v doby jiné, jak vás posiloval přede smrtí Pán.“ – „Budiž, poslechnu vás, milý otče Jene; zde se rozloučíme – půjdu k smrti sám. –

Ty jen nezapomeň, kdo mne k smrti žene, nikdy nepodlehni jeho nástrahám, ty jen slib mi, že mé hlavy zkrvavené nezneuctíš zradou víry!“ – „Přísahám! –“

– „Dobře, synu milý, kéž tě Bůh v tom sílí. Věřím tvému slovu, tvojí přísaze. A když zřím v tvé oči, zdá se mi v tu chvíli, že snad nekráčíme ještě ku zkáze –

že vlast nezahyne, neskoná rod milý, jako my skončíme mečem neblaze. Snad jsme obětí jen za neznámé viny, které krví naší smyty mají být;

Bůh snad bude trestat ještě naše syny, ještě vnukům našim dá snad v poušti mřít – přec však jednou v život uvede je jiný, nivy Kananejské dá jim jednou zřít.

Ať si povraždí nás, rytíře i pány, ať si nás jak stádo ovcí rozptýlí, egyptské ať svalí na zem naši rány – nepohřbí přec všecko ve stín mohyly!

Ještě zbudou naše záhony a lány – na nich zkvete nový život spanilý. Prostý oráč na nich bude orat, síti, všemi zapomenut zbude v skrytu chat,

oheň pohaslý si znova v krbu vznítí, bude trpět, strádat, v bídě umírat, ale zase znova rodit se a žíti, kořeny v své hroudě, v Bohu pevný hrad.

My jsme zapomněli lidu na zástupy, který Husa bránil, zákon boží, zem, sami šli jsme v zápas – nyní nás rvou supi, nyní naše vlast je bídy obrazem,

naši řeč a víru cizí ústa tupí, mečem hubí nás a dáví provazem. Lidu nezahubí, byť ho věky dřeli, byť jej na mučidlech věky týrali –

krve naší proud v něm dochová se vřelý, živ zas jednou stane, kde jsme zmírali; snad se nechopí již palcátu a střely, přec však vítěz půjde věků do dáli.

Jdi, můj synu, k tomu lidu, v jeho chaty, nes tam žár, jejž zřím v tvém oku planoucí – jděte k němu vnuci, neste zápal svatý, který dědy nítil k lásce horoucí:

ať jej v srdci chrání pod režnými šaty pro pokolení a věky budoucí!“