VIII.

Léta uplynula. Starý les, v němž se rybník po století skrýval, pod pilou a pod sekerou kles. Tu tam jenom obr ještě zbýval

v mladých smrčků svěží zeleni, zřel, jak zvolna roste podrost nízký, než se léto v zimu promění, viděl nad ním zelenat se břízky,

bílých kmenů lesa panenky – a co vítr táhl jeho hlavou, opájel se dávných časů slávou, o minulosti před myšlenky.

Nízké druži tiše vypravoval, jaký hvozd tu býval hluboký, jezero jak ve svém klínu choval, žárlivě je skrýval před roky,

zpěvy ptačími jak zvučel vesnou a když vichry přišly v jeseni, jak tu píseň proměnily plesnou v dlouhotáhlé, slavné šumění.

Teď vše jinak: vysoký les v dáli, jezero se v mlází neztají, slunce celý den tu žhne a pálí, ptáci zřídka na snět slétají –

a když vítr pohne hlavou sosny, vzbudí v haluzích jen tichý vzdech, vše jak vzal jí času chvat a spěch, vše jak změnil osud neúprosný...

Června jitro vzešlo nad jezerem, tůně plála v slunce pocelech – po prameni ke hladině směrem blížil se sem lidských kroků spěch.

Jedny byly lehké kroky ženy, pevné muže kroky za nimi, v stopách obou jak by přes kořeny ptáče spělo krůčky drobnými.

Na jezera břehu štíhlá paní zastavila kroků spěch a chvat, ňadra dmou se v prudkém oddychání, oči hledí do obrazu vnad,

po jezera březích rychle bloudí, které mlází zvolna zarůstá, a ten obraz krásná na ústa cosi jako snivý úsměv loudí.

Pevným ramenem pás ženy vnadné muž teď objal, k tůni zírá s ní: v hnědém vlasu bílé nitky zrádné, zimy hlasatelé předčasní –

ale v oku ještě neunaven mladě hoří jasný žití plamen. K oběma se tulí dívčina, drobné ptáče na života sněti,

které ještě hraček vzpomíná, ale jemuž mohou pověděti léta nedaleká, že již čas nadešel mu tušení a snění,

kdy je převábivě, snem i v bdění k životu zvát bude tajný hlas... Žena v citů vření maně sklání hlavu na rameno mužovo –

oba tonou v tichém vzpomínání, které nehlásí se o slovo. Až když prvý příval citů minul, začal muž: „Zde tedy spanilý

pohádky své čas jsme prožili, zde jsem navždy s duší tvojí splynul! Jak mi všecko živě v mysli tane, jak si živě na den vzpomínám,

kdy jsem, díky těmto hlubinám, našel tvoje srdce milované!“ „Vzpomínáš? Já také jasně vidím chvíle ty i děje před sebou,

kdy mně cit, jímž kroky svoje řídím, vzpučel mocných lesů velebou, řečí tůně té, v nich utajené, jara voláním a vábením –

a tvým nenadálým zjevením na počátku mojí dráhy, Jene. Jak byl krásný ten čas jarních tuch, kdy byl mladé vůně plný vzduch,

kdy, kam pohled padl, všecko kvetlo, kdy vše oblévalo bílé světlo!“ „Krásný, ženo; také já se vracím rád k těm jasným dobám mladosti –

jejich svit svou čistou bělostí dosud září snahám mým a pracím.“ Úže k sobě přivinul svou ženu, vroucně políbil ji na ústa.

„Žel, že takou shledávám tu změnu,“ touží ona. „Mlází vyrůstá nizoučké, kde staré byly lesy, obraz drahý, který v srdci mám,

zjeví se již jenom vzpomínkám. Tak i mládí za horou je kdesi. Z lesa zde jen sosny tu tam zbyly, zašlé o minulosti by snily –

tak i u nás: také naší skráni zbylo z mládí jenom vzpomínání...“ „Aj, zda povídá to moje žena, která zde, kde tůň se blyskotá,

když má duše byla zachmuřena, učila ji písni života? Čemu učila mne tato ústa, políbením vesny ruměná?

Věčný život že jen vře a vzrůstá, věčná jeho vládne proměna, nic že nemůže se v zmaru ztratit, vše dech žití že zas obrodí,

že, co žilo, zas se může vrátit v život, který věčně vévodí. Že i stáří stejně jako mládí jest jen žití různým projevem,

že i to, co smrt svým dechem zmaří, nového jest žití osevem... Teď jsme úlohy si proměnili: květu zrosenému, jehož třpyt

těšil mne, když chmury čelo kryly, já mám nyní těšitelem být. Hle, tam naše ptáče milované vzlétlo, místo sobě vyhlédlo,

jež nám často ve vzpomínkách tane: na náš balvan k vodě usedlo. Nezdá se ti, duše moje milá, že tam vzkříšená jest, přesladká,

bělostná tak, jako jednou byla, našich mládí časů pohádka?“ Štěstí úsměv prozářil ji všecku, k muži svému úže přilnula –

oba pohlíželi k svému děcku k jasnému jak vzkazu z minula: Nad vodou tam dcerka jejich milá – znovu probuzená, přesladká,

skvělá sluncem, jako jednou byla, jejich mládí bílá pohádka...