Byl pozdní večer, temný les
se stráně dýchal v údolí –
vše ticho, v dáli štěkal pes,
cvrčkové zpívali na poli
a z rybníka se skřehot nes'
v daleké, široké okolí.
Máj kráčel nocí měsíční,
nebylo daleko do Jana –
kde nad úvozem sosny ční,
cesta kde v stíny schována,
své tance vedly mezi pni
světlušky s večera do rána.
A měsíc bílé světlo lil
prostorem ztichlou na zemi,
noc celou bíle prozářil,
svit rozlil rovinou, stráněmi –
i hrob, jenž zašlý život kryl,
posypal bílými růžemi.
A stíny vyvstávali z par
v měsíce čarovném šeření,
co pohřbil na vše časy zmar,
v život co nazpět se nezmění –
teď vracelo se v dávný tvar
v mlhovém, hebounkém odění.
Ó, řek' bys, kde se sklání břeh
k zčernalé hladině rybníka,
jde tiše, jako mlhy dech
postava nočního poutníka,
ve světle kráčí, ve stínech,
bělá se, temní, zaniká...
A lesy, pláně, noci báj,
vše jak by pojednou ožilo,
víc mladý voněl s vrchu háj,
více světlušek svítilo –
a z bílé noci znělo v kraj:
Hynku, Viléme, Jarmilo!...