VII.

Ty sloky snivě roztoužené Jan chvatně črtal v zápisník ve stínu sosny, rozložené rameny svými nad rybník.

Již haslo bílé světlo denní, Jan ještě v divném rozechvění snů rozvlněných stíhal vznik, z nich stříbrobílou nitku spřádal,

z ní verše svoje tkal a skládal, jak cit mu šeptal, kouzelník. Za písní píseň z duše spěla zde u lesního jezera,

jak za hvězdou se hvězda skvělá na nebi svítí zvečera... Ze snův a písní vzbudil Jana Vilémův volající hlas:

„Dnes práce moje dokonána, i tvá snad píseň dozpívána – a do vsi k návratu je čas. Již nad západem srpek bledý

se leskne, pod ním Venuše – než vyjdem z lesa, závoj šedý se na zem snese. Do duše však stíny nedáme si vnést –

tam, třeba slunce zhaslo rudé, nám s nebes klenby zářit bude svit milionů bílých hvězd!“ Zrak Janův, náhle navrácený

z krajiny snění v skutečnost, list přelét písmem naplněný a soudně nyní, kouzla prost, duch zkoumal načrtané řádky...

„Hle, co tu vzniklo z dané látky: tříšť písní místo obrazu. Ten stvoří vyrovnaný Vilém, ne já však, pláně na srázu:

jen zaskvěje se v květu bílém, jenž bez ovoce opadá. A přec-li vydá jaké plody, ty trpké jsou a bez lahody.

Jen záchvěv citu, nálada, jen drobná píseň z duše vzletí – zpěv mocný dáno jiným pěti...“ Tak myslil listy přemítaje –

přec však se vracel rozjasněn, jak před chvílí když bloudil v kraje snů vábných, pohádkových změn... A když se Vilém ptal ho hlasně

a dívka němým pohledem, zda dospěl ke konci své básně, děl s úsměvem: „Ne, řízy lem jsem záchyt pouze, zlaté třásně –

šat bělostný a postava v něm přepůvabně zahalená však uniká mi; mlhavá mi kyne z dálky, ozářená,

když mnil jsem, že ji objímám. Však půjdu, kam mi kyne dlaní, v let na perutech dám se za ní a píseň svoji dozpívám.“

„Hoj, z půvabů a bílé řízy tvé poetické vidiny zřím, vítězství že kalich sklízí, jenž zaskvěl se ti z hlubiny!“

„Ba rád bych, Viléme, se vzdal mu, rád zanechal bych dávných žalmů a zanotoval žití zpěv. Jak dřív mne vábil závěrečný

zpěv básně Máchovy a zjev poutníka, s nímž jen nekonečný jde smutek, blízký zoufání, když zří, že cesta daleká je

a marné, marné volání – tak v duši mé teď touha zraje se vrátit k první stránce Máje!...“ „Tak, hochu, ta rád slyším slova,“

zní zvučná chvála přítelova – a za znění té pochvaly zrak Janův touhou roznícený a dívčin měkce rozesněný

se na půl cestě potkaly... Den dohasíná, houstne šero, večer se snáší na jezero. Kde kmeny leží vyvráceny,

tam v šeru mizí družina: stín temný muže, jasný ženy se k němu těsně upíná, jim v zápětí stín jiný, stmělý

a vedle něho běloskvělý jak pohádková vidina. Tam u kmenů se zastavili a rybník, nyní setmělý,

pohledem dlouhým pozdravili, než v temnu lesa zmizeli. Ještě sem hlasy zaznívaly z temnoty lesa krátký čas –

ještě sem slaběji vždy z dáli dozníval písně čtverohlas... Potom vše zmlklo... Mezi kmeny hledělo Ticho v temnou dál,

stín jeho k vodě nachýlený pozorně chvíli poslouchal. Mlčí vše, nikde ani zvuku. Na balvan Ticho usedlo,

složilo hlavu v mlžnou ruku, do vody dlouze pohlédlo. Tisíce hvězd tam napadalo, vábilo v kráse zářivé –

Ticho však jiných vzpomínalo, jimiž zde plálo očí dvé... Jezero v sen se zahalilo, dřímaly sosny přesladce –

Ticho zde nad jezerem snilo o lesní, bílé pohádce...