VII.

Jaké postavy dvě v jizbu vplížily se neslyšně a hladce jako v sluji had? Klobouk jak loď černá kryje témě lysé, černé oko plane, černý všecek šat

spadá v hojných řasách, až kde střevíc tmí se, tváře jak by mořil neustálý hlad. Rty jak mořila by žízeň neustálá – hladem, žízní plane také ostrý zor,

noha jak by na zem kročiti se bála, kočka tomu kroku mohla dáti vzor – šíje nachýlena, a přec oko pálá jako pohled supí, když vzlét nad obzor...

Mžikem přeletěly oba páry zraků síňci nevelikou, pánů postavy, mžikem, jako dravec když se snese s mraků, jako blesk když sletí s černé mrákavy,

přistoupili k pánu nejvzácnějších znaků, k pánu z Budova, než meč jej odpraví... „Víme, učená žeť, pane, tvoje hlava,“ kanou slova se rtů jako sladký med,

„vzácná jest nám také tvého rodu sláva, proto přicházíme ještě naposled: duši tvou chcem získat, aby církev pravá spasit pomohla ji...“ Odpověděl kmet:

„Milí patres, vy že duši moji chcete pro spasení získat, přivést k spasení? Přeji vám, ať k němu pevně jak já jdete – já co o něm vím, váš jazyk nezmění:

vím, že spasení mně z krve Páně zkvete, vím, že z jeho ran má spása pramení!“ – „Nechlub se, Ó pane, spasením svým příliš, domněním svým nedej svést se na scestí.

Jsi-li jist svou spásou, převelmi se mýlíš – písmem mohu tebe z klamu vyvésti: nikdo neví v tomto žití (jak ty šílíš), v milosti-li boží jest, či v neštěstí,

že jest v hněvu božím.“ – „Aj, toť ten váš skutek milosrdný, jenž vás ke mně pohání? Zpřetrhati chcete osnovu i útek mého žití, jež se chýlí k skonání,

místo útěchy mám pocítiti důtek, vedete mne místo k spáse – v zoufání! Avšak díky Bohu, pevně jsem v své víře spasitelné v Pána Krista utvrzen.

Vím, že ono písmo znamenat má šíře, že v tom světě člověk neví, v který den bude veden k štěstí, v který na pranýře, boží milostí či hněvem navštíven.

Nerozumí se však, bychom, v bědách živi, neměli být jisti svého spasení, neměli se nořit v sen ten útěšlivý, že nás na věčnosti Pán Bůh odmění.

Proč by muka potom snášel spravedlivý boží za pravdu, bol, strast a soužení? Jinak než vy oba, otci jezovité, věřil svatý Pavel, který napsal: Vím,

komu uvěřil jsem, přesvědčení skryté v srdce hloubi chovám, jist jsem tím, že, co v něj jsem složil, ostříhá až k při té, v níž nás bude soudit – jist jsem spasením.

Vím, žeť připravena jasná koruna mi spravedlnosti!“ – „Toť jistě pravda jest, psal to svatý Pavel – duch tvůj však se mámí, chce-li v útěchu si tato slova vést:

O sobě tak dí – toť smysl slov těch známý, on že, svatý Pavel v slávě bude hvězd.“ – „Nemáš pravdu, kněže – všechněm stejně měří svatý apoštol, neb napsal ještě dál:

Netoliko mně, i všem, kdož v něho věří, kteří čekají, až přijde Pán náš, Král... A já věřím v něho, ač se den můj šeří, jeho slib mne hřeje, jak mne povždy hřál! –

Vy jste chtěli vzíti útěchu mně moji slovy o milosti boží, o hněvu, šli jste jimi na mne o mou duši v boji – nuže rcete,“ dí pan Václav v úsměvu,

„kde to v Písmě svatém pověděno stojí?“ Odpověděl host mu v kněžském oděvu: „U svatého Pavla.“ – „Nuž a kde to píše?“ – „Tuším k Timoteu nebo k Titovi.“ –

„A to chceš mne vésti k bránám boží říše, ku spasení vést mne, k mému Pánovi, který na zápas můj s tebou hledí s výše a ví předem, ret můj co ti odpoví?

V hrdlo selhals dvakrát, Písma neznáš ani a chceš, za tebou bych dal se? Ne a ne! Za Pánem jdu, který na lodičce chrání učenníky svoje bouří zmítané.

S ním se bázeň smrti nedotkne mých skrání – nesvedeš mne s cesty – odstup, satane!“