Viděl jsem, duše, Tvou sílu, duhové peruti Tvoje,
(kdysi jen motýlí křídla) volně se rozpínat v šíři,
nad malé vznášet se strasti, nad malé vznášet se boje,
nad prach, jenž v mravenčím žití lidském se vznáší a víří.
Nad bolest, která Tě rvala, schvátila bílé Tvé tělo,
nad osud, který v své zlobě hořké Ti podával věno...
Viděl jsem tichý Tvůj úsměv, důstojně poklidné čelo –
setřel jsem slzu a v žasu zvolal jsem: Ženo! Ó, ženo!
Co jsem já se vší svou snahou ve stínu křídel Tvé Psychy,
co jsem já s pochodní muže před měkkým svitem Tvých očí?
Červ, který nemoha vzlétnout v zemské se zarývá líchy,
kovkop, jenž v podzemním temnu kahancem pátrá, kam kročí.
Oči Tvé pod bílým čelem v duši se dívaly moji
tiše, jak z prostoru dálek souhvězdí září nám bílá:
člověk se ztajeným dechem pod nimi na zemi stojí,
cítě, jak v jiskrách těch hoří tajemství hloubka a síla...
Na bílé podušce líc Tvá v černavém rámci Tvých vlasů,
v ruce mé ruka Tvá – ptáče, jež spadlo únavou k líše:
ale Tvá duše se vznáší nad prostor dálky i času,
rostou jí duhová křídla, čím nad zem povzlétá výše.
A já, jak v pohádce známé, pouta své zemskosti cítě,
ovinu labutí šíj Tvou, ke Tvojim přimknu se křídlům,
cítě svou slabost, já muž se ruky Tvé chopím, Ó, dítě:
buď mojí perutí silnou, povznes mne ke Svojim zřídlům!