Vešla jste v přítmí dráhy mojí,
divoké víno ve vlasu –
po divých bouřích zápasů
obraz váš u mé líchy stojí,
čajovou růži u pasu.
Přívaly pole mé zpustošily –
vy, jeden z božích zázraků,
čisté sny mládí ve zraku
u něho stanula jste chvíli,
bílému rovna oblaku.
S kající oblohy popel splývá
na smutný, zpustošený lán –
kde bylo všecko sen a plán,
pole jen zcuchaných stébel zbývá,
klas nohou bouře zadupán.
Zkázu jste viděla mých klasů,
ke hrudi hlavu sklonila –
o čem jste, duše, myslila?...
Náhle jste rychle sáhla k pasu,
svoji mně růži hodila.
Za vámi hledím v své dráhy šeru,
zřím vaší hlavy tichý sklon...
Myslím, než s věže zazní zvon,
nežli se schýlí k podvečeru –
nemám-li zorat zpustlý hon?...